Fiktivní skutečnost v pohádkovém provedení.

Všichni čarodějové a vir. (fiktivní skutečnost v pohádkovém provedení)

V tomhle velkém království na rozlehlé plošině Bláznovy hory, nad Pavoučím lesem si dali dostaveníčko všichni čarodějové, čarodějnice a černokněžníci. Byli tady i zástupci říše pekelné. Nikdo je nesvolal, přesto se tady sešli. On totiž ten den, kdy se tady měli sejít, byl dávno určený. Už před mnoha tisíci lety slavná čarodějnice Bybyla předpověděla toto jejich setkání právě na tento den. Většina z nich ani netušila, proč na Bláznovu horu letí, neovladatelná síla je sem přitahovala. Prostě se tady najednou objevili. Dokonce i počasí, jako by tušilo, co se tady bude dít, se tomuto dni podřídilo. Sluníčko bylo schované za těžkými tmavými mraky, stále lehce mžilo a foukal studený vítr.

Dobře to ale věděl největší a nejchytřejší, všemi uznávaný čaroděj Hnát. Však byl také ze všech nejstarší, to mu ale neubíralo na síle, všichni do jednoho se ho báli a uctivě mu z cesty uhýbali. Hnát měl stále mohutnou postavu, i když se mu už záda stářím trochu ohýbala. Jeho tvář byla něco mezi učencem a čertem, na nose velké brýle a na bradě dlouhý plnovous. Rty zkřivené v jakémsi šklebu. V očích měl stále jiskru mladíka a jeho pohledu nic neuniklo. Dlouhé černé vlasy prokvétaly sem tam šedinami a kolem krku měl živého zeleného hada. Na obou zápěstích byly vidět několikrát obtočené náramky ze zvířecích zubů. Dlouhý kožený plášť měl až ke kotníkům a na hlavě starý umaštěný klobouk.

Už byl večer, když se Hnát postavil na velký plochý balvan, aby ho každý viděl, a zahřímal mocným hlasem: „Tak si myslím, že už jsme tady všichni. Každý z vás poslechl svůj vnitřní hlas, který ho sem dovedl. Ano, povolala nás sem slavná Bybyla, kterou většina z vás zná z vyprávění. Nastal čas splnit její předpověď, musíme zničit tento svět, který samotní lidé ženou neomylně do záhuby a my jim v tom pomůžeme. Budeme škodit i nadále, tak jako doposud, ale od této chvíle ne každý sám a po svém, ale potáhneme všichni za jeden provaz. Na lidstvo se musí valit jedna pohroma za druhou.“ Všechny ruce se zvedly a nadšeně mu zatleskaly.

„Jak už jsem říkal, lidi se snaží, oteplují planetu, kazí ovzduší, ničí přírodu, tráví se zcela dobrovolně jídlem, do kterého přidávají různé jedy. Vstupují do válek, kde se navzájem zabíjejí a vraždí. Ano, vraždí se i pro bohatství, majetek, zlato. A jednu takovou zlatou krabičku já vám tady dnes ukážu. Víme dobře všichni, jak jsme tady, že zlato je a vždy bylo dobrem i zlem na světě. Troufám si ale tvrdit, že spíš tím zlem. Proto je ta krabička zlatá, je to symbol zla.“ Svojí nadšenou, až fanatickou řečí upoutal pozornost všech uší.

„Divoké sněhové bouře a vánice i v místech kde by je nikdo nečekal, jsou malé zlo. Zrovna tak řítící se sněhové laviny, ničící stromy a domy, které jim stojí v cestě, a uvězní pod sebou lidi, jsou také málo. Ti z vás, co zařizují povodně, a valící se vodní živel strhává nezadržitelně vše, čeho se dotkne, musíte přidat. Zemětřesení, požáry, bublající žhavá láva ze sopek, všechno je málo, musíte probudit další, doteď spící sopky. Tsunami musí zvednout opakovaně mořskou hladinu do nevídaných výšek. V neposlední řadě rozpoutejte nezkrotné přírodní požáry. Tornáda, hurikány a vichřice je zapotřebí vypustit z jeskyní a rozdráždit je k nepříčetnosti.“

Čaroděj Hnát se tak rozvášnil svou řečí, že mu vyschlo v hrdle a začal chraptět. Dokonce jak mu rychle poskakoval při vášnivé řeči ohryzek v krku, rozzuřil svého hada natolik, že ho s mocným zasyčením kousl do tváře, ale čaroděj si toho nevšímal. „Na zvířata je potřeba vypustit nemoci, jako je například prasečí mor, ptačí chřipka a další. Do přírody musíte nasadit co nejvíce jedovatých hadů, žab a škorpionů. Já vypustím do lesů celou armádu kůrovce ze svojí letité farmy. Vy, kdo máte množírny klíšťat, hned je všechny pusťte. A teď vám představím náš hlavní trumf.“ Hnát sáhl pod svůj plášť a vyndal malou zlatou krabičku, ovázanou černou mašlí. Všichni při jeho řeči dávali pozor, aby jim ani slovo neuniklo. Ale teď, teď byli do jednoho napnutí jak struny, natahovali se, aby viděli, co je v té zlaté krabičce.

„V téhle krabičce je hrozná nemoc a než ji vypustím ven, tak vám něco povím.“ Všichni nechtěně odstoupili dál. „Je v ní koronavir, je neviditelný, nehmatatelný. Smrtící nemoc, které jen málokdo z lidí odolá, ale nebojte se, na nás čaroděje, čarodějnice a černokněžníky a dokonce ani pekelníky tento vir neútočí. Až ho vypustím, dostane se mezi nás a do nás a všichni se staneme jeho nosiči a šiřiteli. Rozletíme se po celém světě, vrátíte se tam, odkud jste sem přilétli a budete šířit zkázu. Zničíme celé lidstvo, dřív než ono zničí tuhle zemi. A jen my tady budeme vládnout. Jen vir a my tady zůstaneme.“ Všichni na něj s úžasem koukali. Chvilku jim trvalo, než tu úžasnou myšlenku a ďábelský plán vstřebali. Potom se zase ruce všech zvedly a nadšeně tleskaly.

Ale ne úplně všichni podlehli tomuto zničujícímu nadšení. Z pekelné říše sem na toto shromáždění dorazili všichni Luciferové, v čele s obávaným Černorohem. Nejstarším a mezi ostatními uznávaným Luciferem. Nad hlavami všech se rozlehl jeho silný hlas: „Pekelná říše se tohoto aktu nezúčastní, to je pod naši úroveň. Posláním pekla není ničit lidi, my je v podstatě vychováváme, oddělujeme špatné a zlé od těch dobrých, to je poslání nás čertů. Odcházíme.“ A opravdu, v ten samý okamžik se Bláznova hora otřásla a všech 666 Luciferů zmizelo. 

Hnáta to však nevyvedlo z míry, zvedl obřadně krabičku nad hlavu a pomalu rozvázal černou mašli. Nadzvedl víčko a dal ho stranou. „Teď všichni zhluboka dýchejte, kašlete a prskejte, podávejte si ruce navzájem. Tuto noc se rozlétneme do celého světa za svým posláním.“ Když ráno vyšlo slunce, na Bláznově hoře nebyl nikdo, jen udusaná tráva dávala tušit, že tady bylo nedávno velké shromáždění. Náhle se v jednom slunečním paprsku na zemi něco zatřpytilo. Prázdná, malá zlatá krabička s poodkrytým víčkem a vedle ní leží černá mašle.